Není zahrádka jako zahrádka

19. srpna 2013 v 18:16 | Dani |  kam v Brně a okolí
Zahrádky jsou určitě různé, na venkově to budou spíš zahrady s ovocnými stromy, zeleninou, květinami, pejskem, kočičkou, králíky... Ne že by ve městě takové zahrady nebyly, ale když se řekne, že se jde na zahrádku, není mnoho pochyb o tom, že to nebude klasická zahrada. Jednu takovou zahrádku jsme si v letošním mimořádně horkém a dlouhém létě skoro "adoptovali". Je to tzv. studentská kavárna, ceny jsou tu velice příjemné a zahrádka prý patří k nejhezčím v Brně. No posoudit můžete sami. Cafe Podnebi se nachází přímo pod parkem hradu Špilberk.

Tady je ještě prázdno, ale to jen proto, že jsme přišli brzo, když jsme odcházeli byly již všechny stoly obsazené.






V kavárně ve všední dny nabízejí i menu. Takže tady je obědová polévka (tentokrát s červenou čočkou) a zapačený hermelín.


Na této zahrádce jsme se byli dnes symbolicky rozloučit s letošními tropickými teplotami.
 

Takový pokus o deníček

14. srpna 2013 v 15:28 | Dani |  jen tak
aneb CO DĚLÁTE, KDYŽ JSTE JEDNOU SAMI DOMA?
a nebo ještě lépe: aneb MOJE NEŘESTI

- vybírala jsem si seriál, nakonec vyhrál BANSHEE, pokud máte rádi temně psychologické, napínavé seriály s trochu kriminální zápletkou, tak vřele doporučuji. Je tedy možná drsnější, což normálně moc nemusím, ale tady mi to nevadilo. Hlavní hrdina je hodně charismatický bývalý zloděj, který si hraje na šerifa (ovšem klasickou kriminálku nečekejte). A nenechte se odradit tím divným holičem, v druhém dílu skoro není :-)
Pokud chcete ale raději něco žensky milého, tak co třeba Hart of Dixie, to by se mohlo líbit... A nebo úžasní Suits, ty dokonce dávají na Prima Cool pod názvem Kravaťáci.

-otevřela jsem si k tomu plechovečku drinku z vodky Finlandia a brusinové šťávy, který jsem chtěla ochutnat a naprosto skvělé.

- objednala jsem si v jednom internetovém obchodě pár vzorků parfémů. Už jsem celkem dlouho odolávala, ono to taky něco stojí a když bydlíte ve městě, tak je jednodušší zajít zkoušet do nějaké parfumérie. Parfém teď žádný nepotřebuji, mám jich několik, ale dostala jsem k narozeninám malý kabelkový obal a tak jsem se rozhodla, že ho naplním některým ze vzorečků a ne z parfému. Už jsem se na vybírání vzorečků těšila jak malé dítě.

Co vy, máte nějaký oblíbený parfém?

- A zase jsem nevydržela a šla brzo spát...

Večerní (či noční?) koupání

7. srpna 2013 v 22:23 | Dani |  kam v Brně a okolí
Přiznávám, jsem hrozná zmrzlina a tak jsem zatím nikdy na večerní koupání nechodila. Jenže to příšerné vedro mě donutilo trošku změnit zvyky a vyrazit právě až po sedmé večení hodině, kdy toto koupání na Kraví hoře začíná. (Pro neznalé co je Kraví hora: jedná se o velký přírodní park nedaleko od centra. Zde se kromě sportovišť nachází i hvězdárna). Voda byla docela teplá, lidí v bazénu ještě stále příliš mnoho, takže se moc plavat nedalo. Zaplavala jsem si dvakrát, ale samozřejmě už mi moc teplo nebylo... no a pak přišlo teprve to pravé kouzlo tohoto plavání, které mě hodně překvapilo. O půl deváté se rozsvítilo podvodní světlo a začala hrát hudba, rychle se stmívalo a bazén byl čím dál tím víc osvícený, protože jiné osvětlení kolem bazénu není. Koupaliště je na kopci, takže nechybí ani výhled na velkou část Brna včetně hradu Špilberk. Opravdu krásný romantický zážitek.

zdroj:net.
 


Luhačovice

1. srpna 2013 v 20:35 | Dani |  jen tak
Pár dní v Luhačovicích, vedro, užívání si atmosféry, pití minerálky a koupání v krytém bazénu, který od naší poslední návštěvy stihl vyrůst na místě letního koupaliště v Bílé čtvrti.
Nejznámější je určitě architektura Dušana Jurkoviče, ale nebyl to jediný významný architekt, který poznamenal vzhled Luhačovic.


Nejvzdálenější pramen Aloiska vyvěrá v parku nad Bílou čtvrtí, kterou projektoval architekt Bohuslav Fuchs a to včetně venkovního koupaliště.



Fotky jsou jen z mobilu, takže nejsou úplně dokonalé, ale důležitější budou stejně vzpomínky Mrkající

Labutí jezero

10. června 2013 v 17:21 | Dani |  události
Mám ráda balet, ale Labutí jezero jsem ještě neviděla. Takže proč nevyužít nabídku speciální slevy na toto baletní představení uváděné v rámci festivalu Divadelní svět Brno 2013. Labutí jezero bylo moc hezké a přiznávám, že jsem byla i zvědavá, který konec choreograf vybral. Věděla jsem, že není pouze jedna varianta, ale tušili jste kolik jich je?
Dle Wikipedie:

- v závěru se Odetta i princ utopí, Rudovous zemře žalem (zřejmě původní konec)
- princ neprohlédne léčku a Odetta umírá žalem
- princ přemůže Rudovouse a tím zlomí Odettino prokletí
- Rudovous přemůže prince a vrátí se k Odettě

Tušíte kterou variantu jsme včera viděli?
Správná odpověď je: žádnou. Existuje ještě jeden konec:
- princ přemůže Rudovouse, přesto se Odetta utopí

Možná nejméně logický závěr, nicméně na příjemném zážitku to nic nemění.

zdroj:ndbrno

A jelikož se jednalo o odpolední představení a konečně po dlouhé době byl překvapivě teplý podvečer, tak jsem se zastavily s dcerou ještě na zahrádce wine & coffee-baru. Objednaly jsme si jen lehký vinný střik. Dřív jsem měla pocit, že je to kažení vína, ale pak jsem jeho osvěžující chuti také podlehla.



Dokážete udržet tajemství?

16. dubna 2013 v 20:32 | Dani |  knihy
A máme tu sluníčko a teplo a já jsem nějak neodolatelně zatoužila po létě a uvolněné vtipné oddechové četbě a tak jsem sáhla po knize Sophie Kinselly. Mám od ní nejraději její shopaholičku Becky, ale i hrdinka této knihy Emma je docela mile praštěná.


Sophie Kinsella: Dokážete udržet tajemství?

Emma Corriganová má konečně stálé zaměstnání a skvělého přítele. Jenže její první služební cesta skončí neúspěchem a letuška, která vyslechne její rozhovor, Emmě nabídne v letadle lepší místo. Když dojde k turbulencím, vyděšená Emma povypráví svému spolucestujícímu veškerá svá tajemství. Jaké je pak její zděšení, když zjistí, že tímto mužem byl legendární Jack Harper, společník firmy ve které Emma pracuje, který přijel na kontrolu až z Ameriky.Tím startuje řada opravdu komických událostí, nicméně prozrazená tajemství přinutí Emmu i k zamyšlení nad svým životem a nechybí ani láska.

Knížka nabízí humorné, lehké a oddechové čtení a určitě mi připadá ve svém žánru jako jedna z nejlepších.

Karin Slaughter: Triptych

12. dubna 2013 v 16:01 | Dani |  knihy
No já vím, další krimi Nerozhodný, ale zdá se, že mi ta několikaletá přestávka, kdy jsem četla jen velice málo svých dříve tak milovaných detektivek, prospěla. Nějak teď narážím na novější výborné autory, takže pokud jste na tom podobně jako já a nic Vám neříká jméno spisovatelky z velkého plakátu v knihkupectví, neváhejte a dejte se do čtení. Zdá se, že si totiž Karin Slaughter tu velkou reklamu na svůj nový kriminální román opravdu zaslouží. Já jsem si ale v knihovně půjčila první knihu z této její už druhé série, jejímž hrdinou je vyšetřovatel Will Trent. Myslím, že kniha by mohla zaujmout jak toho, kdo má rád napětí, tak toho, kdo upřednostňuje psychologicky dobře vykreslené hlavní postavy příběhů.




Kniha je sice psaná ve 3. osobě, ale vždy ve vyprávění převažuje pohled jednoho aktéra dění. V první části je to detektiv Michael Ormewood a na prvních stránkách máte skoro pocit, že půjde o klasicky začleněný sociální motiv, detektiv se zdá přepracovaný, nedoceněný a pohybující se na hraně zákona a děj vyšetřování vraždy prostitutky směřuje na podřadné sídliště. Ale záhy se na scéně objeví policista Will Trent a spojí tento případ s brutálními znásilněními dospívajících dívek.
Ormewood je milujícím otcem postiženého syna, nicméně toto neštěstí mu rozbíjí manželství a má tudíž i milenku. A právě tady se dostaneme ke skvělenému talentu Karin Slaughter, musím říct, že v poslední větě prozrazený detail totožnosti této milenky, který uzavírá první část knihy, mi vyrazil dech, už dlouho se nestalo, aby mě někdo tak překvapil.
V tomto okamžiku se vracíme o několik měsíců zpět a druhá část je vyprávěna z pohledu právě propuštěného trestance Johna Shelleyho. Ten si odseděl dvacet let, když byl v patnácti letech odsouzen za brutální znásilnění a vraždu své spolužačky. Tato část je opravdu dobrým psychologickým rozborem člověka, který má za sebou těžkou minulost a musí se vyrovnat s omezeními současného života.
Teprve ve třetí (nejobsáhlejší) části, když už jsou karty rozdané a čtenář už ví kdo je kdo, přichází ke slovu jako hlavní vypravěč policista Will Trent a policistka Angie, kteří také skrývají krutá tajemství.

Karin Slaughter má opravdu výborně zvládnutou psychologii postav, které vždy na počátku vyprávění úplně neodhalí čtenáři plnou pravdu o svém životě, nicméně právě toto zastírání naprosto přesně koresponduje s jejich povahou. Je to jako v životě, nestačí jen poslouchat o čem postavy mluví, ale musíte si všimnout i jejich povahy, abyste si o postavě mohli udělat představu dřív, než vše autorka prozradí.

V lesích

2. dubna 2013 v 18:50 | Dani |  knihy
Mám přečtenou další psychologickou krimi. Tentokrát však rozpoložení hlavního hrdiny přímo souvisí s vyšetřováním případu. Musím říct, že jsem byla docela překvapená, že ji v knihovně měli, protože jsem ji našla mezi doporučenými nejen na knihovním webu, ale i v článku od jednoho redaktora knižního webu.

Tana Frenchová : V lesích




V osmdesátých letech se jednoho horkého prázdninového dne ztratily v lese u satelitního městečka tři dvanáctileté děti: Peter Savage, Adam Ryan a Germanina Rowanová. V noci nalezli jen jediné z nich, Adama Ryana, v šoku, se ztrátou paměti a s krví malé Jamie v teniskách.

O téměř dvacet let později nalézáme Adama již jako Roba Ryana, policistu z oddělení vyšetřování vražd Dublinské policie. Shodou náhod jsou právě on a jeho mladá parťačka Cassie vysláni do stejného lesa, kde je však nyní archeologické naleziště, vyšetřovat brutální smrt dvanáctileté holčičky. Na stejném místě je nalezena i sponka, která mohla patřit Jamia a tak třebaže je téměř nepravděpodobné, že by tyto události souvisely, musí se začít počítat i s propojením obou případů.

Celý příběh je vyprávěn velice pomalu a z pohledu Adama, takže se čtenář ocitá spíš v roli Cassie, podvědomě tuší, které scény nejsou v pořádku, ale nemůže zatím nic dělat, protože nemá důkazy (jak prohlásí Cassie později). Rob Ryan původně vypadá vyrovnaně a má pocit, že ho víc než ona tragická událost, na kterou si nepamatuje, ovlivnila internátní škola. Postupně si však během vyšetřování přece jen začíná vybavovat některé dětské zážitky a ocitá se na pokraji svých psychických sil. Kniha je tedy do jisté míry i o bezmoci, když se není možné dozvědět pravdu nebo o nemožnosti přesvědčit druhé o pravdě. Tomu bohužel odpovídá i pesimistický konec.

A i když by se přece jen nějaké menší chybičky daly knize vytknou, celkově je z mého pohledu nadprůměrná. Příběh je sevřený, vyprávěný v ich formě a převažuje psychologický prvek, což mně osobně sedí.

Kam dál